Vyhledat
Seznam.cz
Internet
Obrázky
Zboží
Mapy
Videa
Zprávy
Firmy
Slovník
Všechny velikosti
Všechny velikosti
Velké
Malé
Barevné
Barevné
Černobílé
Jen barevné
Pouze e-shopy
Pexeso
"Máma se na mě naštvala, protože jsem utrácela peníze za dovolenou, místo abych je dala své chudé sestře": Táta si myslí, že mám pravdu
ceskaplaneta.net
Marcel Procházka vystupuje pod pseudonymem Marcell
iglanc.cz
Anastázie (18): Nevím, jak jsem mohla být tak dlouho slepá, přítel bere drogy a mění se mi před očima - GirlWorld.cz
girlworld.cz
Přítelkyně Mi řekla, Ať Koupím Nějaké Pilulky, Abych Měl Erekci. Zase Všechno špatně.sexy,léky,léčiva,vtipy,humor,vtipné Obrázky,černý Humor,zábava,vtipný,srandovní Obrízky, Hlášky,obrázkové
zvrhlicixxl.cz
Tančím, abych žil
rikrek.com
Barbora Maťovčíková už dva roky bojuje s nádorem na mozku.
cnn.iprima.cz
Divorce Lawyers Charlotte, NC
epplaw.com
ŽENA-IN - Přítel je už rok bez práce a pořád se jen vymlouvá. Musela jsem si najít další úvazek, abych nás uživila
zena-in.cz
Salvador Dalí foto
citaty.net
Tančím, abych žil (2006) | Galerie - Plakáty | ČSFD.cz
csfd.cz
Zirkoniové fazety Cena UK 2023 – Výhody zirkoniových zubních fazet 3
curebooking.com
ŽENA-IN - Mám strach, abych nedopadla jako přítelova matka, váhá Petra (26)
zena-in.cz
Saša (32): Kamarádka, kterou miluji, mě požádala, abych jí udělal dítě. Nevím, co dělat – Lifee.cz
lifee.cz
Maxim Habanec 8
letemsvetemapplem.eu
Báru Maťovčíkovou podporují na Instagramu tisíce fanoušků.
cnn.iprima.cz
Lumír (29): Šéfová mě nutí, abych přišel k ní domů. Já se toho bojím, je starší o 20 let
onlymen.cz
Před 2 dny
Přítelkyně chce, abych na ni v posteli mluvil sprostě a plival na ni, to já ale nezvládám
medium.seznam.cz
"Žiju, abych jezdil," říká motocrossový král Petr Pilát | Ábíčko.cz
abicko.cz
Ano, patřím do kategorie 50+. Mládí v čudu, do důchodu daleko, předaleko... - Multimag
multimag.cz
Maxim Habanec 10
letemsvetemapplem.eu
Jarka (29): Přítel chce, abych si k životu na vesnici pořídila řidičák. K tomu mě nikdy nedonutí – Lifee.cz
lifee.cz
655df4ce9c3acobrazek.jpg
zena-in.cz
Adam Plachetka: Nazrála doba, abych si dovolil podniknout nadžánrový výlet
denik.cz
Antonio Banderas, Yaya DaCosta
csfd.cz
Bára Maťovčíková už dva roky bojuje s nádorem na mozku.
cnn.iprima.cz
Včera
Rodinné příběhy: Manžel a synové se ke mě chovali jako ke služce. Byla jsem jenom krůček od toho, abych všechno zahodila a už se nikdy nevrátila – Lifee.cz
lifee.cz
Daniela (27): Předjíždějící řidič přibrzdil a ukazoval, abych odbočila. V tom se stalo něco děsivého – Lifee.cz
lifee.cz
Vincent Navrátil: Byl jsem tlačený do toho, abych herectví nedělal. Ale rozhodl jsem se, že do toho půjdu | Host Frekvence
frekvence1.cz
Kalkulátor Jakub Kvášovský: Když je otázka z mého oboru, bojím se, abych nebyl za debila | Host Frekvence 1
frekvence1.cz
Martina Randová alias Heluš: Brala jsem cokoli, abych se uživila
prozeny.blesk.cz
Chtěla jsem se vyvarovat toho, abych vyvraždila celé Holice, říká spisovatelka
pardubicky.denik.cz
Antonio Banderas, Laura Benanti
csfd.cz
*10.2.1925 -> Po naší zkušenosti s nacisty bylo pro mnohé z nás přirozené odporovat nové tyranii. Pro mnohé z nás byl odboj služba vlasti a národu. U mě je to jinak. Nejsem nijak zvlášť připoután k téhle zemi. Chtěl jsem bojovat proti diktatuře. Bojoval jsem za demokracii, protože to je moje přesvědčení. Nezáleží mi na národu nebo zemi. Udělal bych to kdekoliv. Pamatuji si moc dobře na náš poslední veřejný protest proti vládě komunistů. Bylo to 25.2.1948, kdy jsme jako studenti demonstrativně táhli na Hrad, ale už to bylo vlastně všechno ztraceno. Vyhýbal jsem se spojení s jakoukoliv větší odbojovou skupinou. Věděl jsem, že čím víc lidí je do něčeho zapojeno, tím je větší riziko prozrazení. Nás bylo jen pět. Čtyři kluci a jedna dívka, všichni studenti práv. Jeden měl přístup k důležitým vojenským dokumentům, protože jeho otec zastával vysokou funkci v armádě. Opisoval jsem je a chtěl je s pomocí svého spolužáka, kterého jsem znal od našich třinácti let, poslat na Západ. Netušil jsem však, že tento dobrý přítel je napojen na jinou, velkou ilegální skupinu. Pracoval jsem usilovně, aniž bych věděl, že zatím v Železné Rudě byli chyceni dva členové zmíněné organizace s materiály, které jsem přepisoval. Netrvalo dlouho a den před mým plánovaným odjezdem na Západ mě v půl třetí ráno doma v posteli zatkli. Odvezli mě do Bartolomějské ulice. Na rukou jsem měl pouta s vyrytým nápisem Gestapo. Měly zvláštní vlastnost. Jakmile jsem jen trošku pohnul rukama, utáhly se o jeden zoubek. Celou dobu, kterou mě vyslýchal, si vyšetřovatel vyklepával fajfku o mou hlavu. Po výslechu mě téměř nemohli dostat z pout, jak hluboko se mi zařízly do zápěstí. Vyslýchali mě celé dny, deset až patnáct hodin bez přerušení. V cele nás bylo asi třicet pět. Do koupelny nás pustili jen jednou týdně, kde jsme se mohli umýt v kovovém žlabu. K jídlu jsme měli ráno černou kávu – černý a hořký odvar v šálcích vyrobených z plechovek od konzerv. V poledne půl hrnku hnusné polévky a pár brambor v nějaké omáčce. Jednou někdy dvakrát týdně kousek masa nebo knedlík. Všechno jídlo smrdělo. Večer zase polévka a kousek chleba. Přečkali jsme to díky balíčkům, které jsme mohli dostávat jednou týdně z domova. V červenci mě převezli na Pankrác. Vězeňští dozorci pocházeli často z řad bývalých legionářů první světové války. Brzy však odcházeli do důchodu a vystřídaly je svině z Lidových milicí. Byli jsme společně s lidmi, kteří čekali na trest smrti. V pankrácké věznici vypouštěli vždycky na noc co vnitřních dvorů hlídací psy. A každou noc před ranní popravou ti psi hrozně vyli. Zřejmě to cítili. Bylo to hrozné – vždycky, když ti psi v noci vyli, věděli jsme, že druhý den brzy ráno bude zas někdo popraven. Moji přátelé a já jsme před soudem dělali hrdiny, ale bylo nám zle. Tři z nás dostali trest smrti provazem, dvěma pak změnili trest smrti na těžký doživotní žalář a třetímu na dvacet osm let. Pak nás odvezli na Bory, kde jsme měli strávit zbytek života. Ostříhali nás do hola, oblékli do vězeňských šatů, pokud se to vůbec šaty dá nazvat. Blůza mi byla malá; dřív byla součástí uniformy německého policajta, jen z ní odpárali hákový kříž. Zato kalhoty byly ohromné. Vypadal jsem v nich jako klaun. Jídla zde bylo co do množství stejné, ale chuť byla trochu lepší. Jedna změna byla velmi patrná: zelí zde bylo modré, na Pankráci zelené. Přestože jsme byli vlastně v zoufalé situaci, měli jsme dobrou náladu a sršeli jsme žerty. Nejdůležitější bylo, že jsme naživu. Věřili jsme, že Západ začne válku. Nepochybovali jsme, že v nové válce Američané zvítězí. Jen jsme se obávali, aby nás předtím komunisti v celách nepovraždili. Brzy jsme se dozvěděli, že jsou postiženy i naše rodiny. Rodinní příslušníci se museli ze svých bytů odstěhovat do různých pastoušek, jejich děti musely dojíždět kilometry daleko do školy a všichni těžko sháněli nějakou normální práci. Mnoho z nich hladovělo. Z Borů mě převezli – naštěstí jen na čtrnáct dní – do pracovního tábora v Libkovicích. Bylo to hrozné. Bydleli jsme v dřevěných barácích, nocovali téměř na holém prkně. Na to moje při každém otevření dveří nafičel z venku sníh. Odtud jsme putovali do Jiřetína. Tam to bylo lepší. Byli jsme v menších místnostech po dvanácti lidech. Pracovali jsme v dole. V partě byl jeden civilní horník, který pro mě mnoho udělal. Navštívil např. mé rodiče, kteří mi pak přes něj posílali jídlo. Poměry nás zlákaly k přípravám na útěk. Samozřejmě to prasklo. Následovala eskorta do Mostu. Strčili nás po jednom do korekce. Neměl jsem ani deku, ani slamník. Venku ještě ležel sníh a v cele bylo rozbité okno. Když jsem konečně usnul, drkotal jsem zuby a vyl ze spaní tak hlasitě, že jsem sám sebe budil. Pak nás odvezli na Bory, kde jsme dostali „přísnou izolaci“. Později jsme ve společné cele drali peří. Jednoho dne mi oznámili, že jsem v seznamu do transportu neznámo kam. Vězni určeni k transportu byli ti s nejvyššími tresty. Obávali jsme se správně. Místo určení byl Leopoldov. Z autobusů jsme vystupovali v chladné prosincové noci po pár krocích rovnou do cel. Nad námi se tyčila veliká stará pevnost. Brzy jsme si uvědomili, že sem poslali ty s nejvyššími tresty proto, aby tu co nejdříve zahynuli. Leopoldov byla nejhorší věznice v celém tehdějším Československu. Byla nám nepředstavitelná zima. Po práci jsme se na celách zahřívali tak, že jsme na sebe pouštěli studenou vodu z kohoutku a třeli se rejžákem. Mě naštěstí později zařadili na uklízení tovární haly, kde bylo teplo. Náhoda tomu chtěla, že jsem také nějaký čas dělal holiče. První rok jsme nesměli podat žádnou zprávu rodinám. Pak nám povolili dva dopisy a dvě návštěvy ročně. Nejhorší to bylo pro ty, kteří měli rodiny. Nesměli jsme hrát hry a knihy jsme si mohli půjčit jen z vězeňské knihovny. Ale dovedete si představit, co to bylo za knihy. Bylo nám hrozně. Zvlášť těm, kteří byli zvyklí pracovat duševně. Byli tu univerzitní profesoři, biskupové, kněží a vysocí důstojníci. My mladí jsme rádi poslouchali jejich vyprávění a účastnili se tajných přednášek. Snažil jsem se vžít do těch životních podmínek. Na svůj civilní život jsem si zakázal vzpomínat. Takové vzpomínky mukla oslabují. Bylo zapotřebí čelit hrozné přítomnosti. Byl jsem mladý a těžko jsem mohl potlačit vzpomínky na dávná setkání s dívkami. Brzy jsem však musel pochopit, že je jen otázka stavu mysli umění ovládnout tělesné touhy. Podařilo se mi i tohle a proto jsem během celých osmi let neměl ani jednou poluci. Ženy prostě zmizely z mého života. Odumřela ve mně touha po nich. Největším problémem bylo ovšem jídlo. Jeho odepřením bylo možné člověka trestat a lámat. Po mě chtěli, abych dělal špicla. Samozřejmě jsem odmítl a vysloužil si tak celý měsíc v korekci. Dostával jsem jen poloviční dávku hrozného vězeňského jídla a každou hodinu od šesti ráno do deseti večer dělat padesát dřepů. My všichni z oddělení v nejvyšším patře – říkalo se, že jsme nebi blíž - jsme byli vyzáblí tak, že nám byli vidět žebra, nohy jsme měli oteklé až ke kolenům. Já jsem vážil padesát kilogramů. Určitou spásou pro mě bylo, že mi objevili rozsáhlou tuberkulózu. Moji rodiče mi vymohli přerušení trestu a tak jsem se mohl léčit v civilní nemocnici v Praze. Do vězení jsem se naštěstí už nevrátil, protože přišla amnestie. V civilu jsem doučoval děti angličtinu, dělal jsem topiče a později mi moje žena pomohla dostat místo v geologickém průzkumu. Po úraze jsem pracoval až do důchodu v pohřební službě.
photon.cz
Dělám všechno pro to, abych to hvězdám nezkazila, říká Syslová o dabingu - iDNES.cz
idnes.cz
FOTO: "Chtěla bych mít nadpřirozené schopnosti, abych mohla napravit vše, co je špatné." – stránka 4
extra.cz
Josef Carda
idnes.cz
Láska všechno až moc zamotala
skutecnepribehy.cz
Hercule Poirot šlechticem: Z Davida Sucheta je sir!
ahaonline.cz
Nechal jsem se podvést, abych zjistil, jak to funguje - vtube
vtube.cz
Jimmy Dean citáty
citaty.net
Při pokusu o sdílení polohy došlo k chybě
Aktualizovat
Více informací
Seznam
Nápověda
Kariéra
Ochrana údajů
Nastavení personalizace
Přidat stránku do hledání
odkazuje na služby nejen od Seznam.cz.
Více o upoutávkách
© 1996–2024 Seznam.cz, a.s.
Ohodnoťte výsledky hledání
3279/6027,3069/5650,3218/5932,3275/6018